Prvními historicky zaznamenanými obyvateli území dnešního Skotska byli Piktové (nepočítáme-li pár jeskynních jedinců, kteří toto území obývali již dříve a pro něž se na základě archeologických nálezů vžil název "lid zvoncovitých pohárů). O Piktech víme pouze to, že do Skotska přišli někdy kolem roku 500 př. n. l., možná patřili ke keltským populaci a za svoje jméno (jak si sami říkali s jistotou nevíme) vděčí Římanům. Proč je však takto pojmenovali - to vskutku nevíme. Jediné, co snad můžeme říci s jistotou je to, že výraz "pikt" pravděpodobně pochází z latinského výrazu "pictus", ale to je tak asi jediné, v čem se historici shodnou. A tak zatímco jeden učenec do Vás bude tlačit názor, že Piktové dostali svoje pojmenování podle toho, že si celé tělo tetovali, druhý se mu vysměje s názorem, že jelikož neuměli psát, zůstali po nich kameny s vyrytými obrázky - proto Pictus - neboli malující lidé (což je mimochodem naprostá hovadina, protože po nich zbylo proslavené písmo "ogham"). Nejrozšířenější teorií je pak ta, kterou zná snad každé dítě: Piktové, neboli malovaní lidé se jmenovali proto, že se před bitvou vysvlékli do naha a tělo si nabarvili namodro (mimochodem, takového chytráka bych vyvezl velmi rád na Vysočinu a vysvlékl - ani by se nemusel malovat, sám od sebe by během chvilky zmodral zimou). Ale dosti bolo Piktů. Přejděmež ke Skotům.
Pokud o původu vzniku slova Pikt máme jakési, i když velmi nejasné zmínky, o vzniku jména Skot jsme odkázáni do říše legend (pomineme-li hypotézu, že jméno Skot pochází z latinského výrazu pro piráta s oblasti dnešního Irska). První zmínky o Skotech pocházejí samozřejmě opět z per latinských dějepisců . V roce 360 pak tímto jménem Římané označují kmeny válečníků usazených v Irsku. Další, již mnohem výraznější zmínku, nalézáme v záznamech z roku 367, kdy spojené barbarské kmeny, mezi nimiž jsou jmenováni i Skoti a Piktové, provádějí nájezdy na římské provincie zpoza Hadriánova valu a dokonce přepadnou a vyplení římský Londýn (jak vidno, tradice britských fotbalových hooligans sahá vskutku do hluboké historie).
A jaká že je vlastně legenda o vzniku jména Skot? Za vším samozřejmě hledejme ženu. Ale pěkně po pořádku.
Bylo nebylo. V malém království na území zeleného ostrova (dnešní provincie Ulster, hrabství Antrim a Down) žil hoch jménem Fergus Mór mac Eirc, jenž byl kromě jiného též členem místní panovnické dynastie. Jednoho dne (kolem roku 500 n. l.) společně se svými bratry usedl do člunu, přeplaval moře oddělující Irsko od Skotska a na jihozápadě Skotska (území hrabství Kintyre) založil království Dalriada. A zde končí historie a začíná pohádka. Pramátí rodu Ferguse Mór mac Eirca totiž byla faraónova dcera jménem Scota (už Vám svítá), která se provdala za keltského vládce a odjela s ním do Irska (sic!). Scota si jako svatební dar kromě jiného s sebou vzala i kámen, známý jako "kámen osudu" (Stone of Destiny), na němž dle pověsti spal biblický Jákob v onu osudnou chvílí, kdy viděl stoupat anděly do nebe (mezi námi, já spát jen chvíli na kameni osudu, tak vidím všechny svaté a nejen anděly). Fergus, jako právoplatný dědic, si tento kámen s sebou samozřejmě přivezl do svého nového království Dalriada a jeho obyvatele po své urozené pramáti nazval Skoty.
Ale zpět ke "kameni osudu" - jeho historie je více nežli barvitá. Skoti kámen umístili v opatství Scone a díky jeho biblickému původu usoudili, že by bylo dobré, aby všichni jejich králové (a že jich během krvavé historie Skotska bylo nepočítaně) byli na něm vsedě korunováni na vrcholu kopce Moot Hill (poblíž opatství Scone), jenž se tímto stal historickým místem korunovací skotských králů (tedy až do konce 13. století).
Tehdy jim "kámen osudu" totiž (přesněji roku 1296) jeden nezbeda jménem Eduard I., povoláním král anglický (o němž si dále ještě něco hezkého povíme) uzmul a odvezl do Westminsterského opatství, kde jej nechal roku 1301 osadit do nově vyrobeného korunovačního trůnu anglických králů. A tak byli na "kameni osudu" pro změnu po dalších téměř 700 let korunováni angličtí panovníci. Teprve 15. listopadu 1996 se slavnostně, za doprovodu vojenské gardy, vrátil zpět do Skotska a 30. listopadu (na den sv. Ondřeje - patrona Skotska) 1996 byl slavnostně instalován na hradě v Edinburghu, kde se stal nedílnou součástí skotských korunovačních klenotů. Mimochodem, pokud navštívíte Edinburgh a jeho slavný hrad, zajděte i do klenotnice se skotskými korunovačními klenoty. Zde, za pancéřovými dveřmi, pod pancéřovým sklem, vedle skotské královské koruny, žezla, prstenu, meče a dalších nezbytných trivialit spatříte velikánskou dlažební kostku se dvěma okovanými oky - tj. onen proslavený "kámen osudu".
Aby to však celé nebylo tak jednoduché, je nutno dodat, že zlí jazykové tvrdí, že osudný kámen ležící v klenotnici edinburghského hradu není pravým "kamenem osudu", ale jeho pouhou náhražkou. Když prý totiž mniši v opatství Scone zjistili, že se blíží anglická armáda, vyměnili pravý kámen za falešný, který s velkou radostí Angličanům přenechali. Ten pravý prý odvezli a ukryli. A je-li to pravda - kdo ví? Pravdou však je, že když Eduard III. (vnuk zlodějského krále) uzavřel roku 1328 se Skoty mír, nabídl jim, že "kámen osudu" vrátí. K navrácení však nedošlo, protože Skoti odmítli. Proč? Kdo ví.
Ještě jednou však byl "kámen osudu" zcizen. A není tomu tak dávno. Na Vánoce roku 1950 jej skupina čtyř studentů - skotských nacionalistů - sebrala přímo z Westminsterského opatství. Teprve po čtyřech měsících byl kámen objeven v opatství Arbroath a vrácen zpět. Zda se však vrátil pravý kámen - to nikdo neví (tvrdí se, že čtyři měsíce byly přesně tou dobou, kterou zruční řemeslníci potřebovali k vytvoření přesné kopie "kamene osudu").
Ale zpět ke království Dalriada. Společenský systém skotského království Dalriada kopíroval systém irský, který rozeznával tři královské hodnosti. Na vrcholu stojí "rí ruirech" (král králů, neboli král celé země), pod nímž jsou ještě dvě kategorie vůdců neboli králů: "ruirí" - vyšší král, který vládl několika rodům (královstvím) a "rí" - král, který vládl jednomu rodu (království). Skotská Dalriada byla již od počátku 6. století rozdělena do tří samostatných rodů, z nichž každý tvořil vlastní království:
Cenél Óengusa (rod Óengus) obýval území Islay;
Cenél Loairn (rod Loarn) obýval území Colonsay;
Cenél nGabráin (rod Gabran) obýval území Kintyre, Cowal, Arran a Bute a současně jeho vládce byl i "rí ruirech" - panovníkem Skotů.
Po celé šesté a část sedmého století vládli králové skotské Dalriady na obou stránách průlivu oddělujícího Skotsko od Irska. Nejlépe o jejich reálné moci v Irsku však vypovídají výsledky shromáždění v Druim Cett v roce 575, během něhož se dohodli na rozdělení moci Aed mac Ainmerech, "rí in chóicid" (král) Ulsteru a vůdce severních Uí Neíllů (tehdy nejmocnějšího kmene severního Irska) a Aedán mac Gabráin, král skotské Dalriady. Skotskému panovníkovi shromáždění potvrdilo jeho stávající postavení hlavy irské Dalriady, které mu, kromě jiného, zaručovalo právo na výběr daní, a vůdci severních Uí Neíllů jako skutečnému vládci Irska přiznalo, kromě jiného, i právo na svolávání vojska.
Tento stav však přetrval pouhých 62 let. V roce 637 byli v bitvě u Magh Rath Skoti poraženi králem Uí Neíllů, jímž byl Domhnall, syn Aeda mac Ainmerecha. Po této bitvě skončila vláda skotských panovníků v irské Dalriadě a Skotsko a Irsko se již nadále ubíraly samostatnými cestami. Skotská Dalriada přežila ještě více jak sto let, nežli ji upadající a zesláblou v roce 741 vyvrátil prudký nájezd Piktů.
Hovořit o nejstarších dějinách Skotska a nezmínit se o sv. Columbovi a Kennethu MacAlpinovi, je jako hovořit o dějinách Čech a vynechat Přemysla a sv. Václava (i když v obráceném pořadí).
Sv. Columba (narozen 7. prosince 521 v Gartenu - Donegal), patron Skotska, byl vzdáleným prasynovcem již zmíněného Ferguse Mór mac Eirca a kromě jiného byl členem vládnoucí dynastie jednoho z mnoha království zeleného ostrova neboli Irska (patřil ke klanu O´Donnell). Byl však nerudný a navíc velice nesnášenlivý (podle jedné verze) a podporoval stranu, jež v boji o moc prohrála (podle verze druhé) a tak se nelze divit jeho protivníkům, že jim jednoho dne roku 563 došla trpělivost a milého Columbu z Irska vyhnali. Na rozdíl od jiných poražených oné doby však nezahynul potupnou a krutou smrtí, ale, stejně jako prastrýček Fergus, nelenil a přeplavil se do Skotska. A jelikož neměl žádný legendami opředený šutr, o který by mohl opřít své případné nároky na vůdcovství, přivezl s sebou něco jiného, něco, co mělo pro budoucnost Skotska mnohem dalekosáhlejší následky. Přivezl křesťanství (nesmíme zapomenout, že irští mniši byli v raném středověku proslulí obrovskou a obětavou misijní činností po celé tehdejší Evropě - Čechy nevyjímaje). Usadil se na ostrově Iona, kde si postavil klášter, a zahájil svoji misijní činnost. Nešířil však křesťanství ohněm a mečem, jak by se od zkušeného válečníka očekávalo, ale velmi neobvyklým způsobem - infiltrací. Namísto, aby pohanským Piktům boural jejich posvátné kruhy, v nichž praktikovali své náboženské rituály, postavil jednoduše uprostřed takového kruhu kostel. Co měli, chudáci Piktové, dělat. Nezbylo jim, nežli se stát křesťany. V této vskutku bohulibé činnosti sv. Columba pokračoval až do své smrti 9. června 597. (Mimochodem - sv. Columba je první historickou postavou, o níž máme zprávy, že se setkala s příšerou z jezera Loch Ness. Dle legendy totiž sv. Columba a jeho průvodci dorazili během svého misijního působení i k jezeru Loch Ness. Unaveni dlouhou cestou se rozhodli odpočinout si na březích jezera. Jeden z Columbových misionářů usedl na okraj jezera a nožky vnořil do chladivých vln. A jak si tak spokojeně lebedí, kde se vzala, tu se vzala, objevila se příšera, milého klerika chytla do tlamy a hodlala posvačit. Její podvečerní svačinku však rázně ukončil sv. Columba, který, odříkavaje modlitby, příšeru natolik vyděsil, že polomrtvého mnicha pustila a s pláčem utekla. A od těch dob, kdykoliv vidí člověka, strachy prchá a skrývá se).
Uběhli desítky, ba stovky let, vystřídali se desítky vládců, Piktové a Skoti žili v symbióze, občas si spolu zabojovali proti Angličanům či sami proti sobě (to proto, aby nevyšli ze cviku) a nic nenasvědčovalo tomu, že by měly nastat změny. Ale nastaly. Koncem 8. století ze severu Evropy přibyli Vikingové. A že nepřišli na sklenku whisky, bylo brzy více než jasné. Jako vedlejšák k dobývání Evropy si totiž vybrali plenění a osídlování severního a východního pobřeží Skotska (a nejen Skotska). Během nájezdů se jim podařilo postupně pobít všechny krále Piktů. "Účel světí prostředky," si dávno před Macchiavellim řekl král Skotů, Kenneth MacAlpin a roku 843 vyrazil proti Piktům. Osudná bitva, v níž proti Skotům stála obrovská přesila Piktů, se pro něj zpočátku nevyvíjela příznivě. Zdálo se, že ke skotskému králi se štěstí otočilo zády, a hrozilo, že přesila Piktů Skoty smete z povrchu zemského. Nebyl by to ale vychytralý Skot, aby si nenašel způsob, jak situaci obrátit ve svůj prospěch. Jednoho ze svých nejbližších spolubojovníků převlékl za anděla a poslal jej před první linie. Tam pak dotyčný bravurně sehrál roli anděla a užaslé vojáky ubezpečoval o boží podpoře a konečném vítězství. A slova falešného anděla se neminula účinkem. Ideologicky nadopovaní Skoti smetli Pikty jedním prudkým protiútokem a Kenneth MacAlpin se tak stal prvním skutečným králem Skotska. Kroky, které následovaly, však všechny ohromily a lze je bezesporu nazvat geniálním politickým tahem. Kenneth MacAlpin nedal, jak se na tehdejší poměry slušelo, poražené povraždit, ale nabídl, aby uznali jeho suverenitu a stali se jeho poddanými, za což mu byli dozajista nesmírně vděčni. A tak svojí chytrostí a velkorysostí spojil roku 843 Kenneth MacAlpin Skoty a Pikty (kteří se sami - kdo ví, zda z vděčnosti, či z donucení - začali také nazývat Skoty) a udělal tak první krok vedoucí ke vzniku jednotného Skotska, procesu který lze považovat v první fázi za ukončený teprve rokem 1018, kdy byli v bitvě u Carhamu severní Angličané (Northumbrian) vedeni hrabětem Uchtredem krvavě poraženi králem Malcolmem II., jenž tímto vítězstvím ustanovil řeku Tweed jižní hranicí země a stal se tak prvním skutečným vládcem země zvané Skotsko.
Že by však jednotné Skotsko vzkvétalo - to se říct nedá. Období mezi 9. a 13. stoletím je obdobím plným krve, vražd a násilností. Za zmínku stojí snad jen to, že s tímto obdobím, i když v hodně zkreslené formě, se setkáme i v jednom z pokladů světové literatury - v díle anglického romanopisce Williama Shakespeara. Ano - myslím, že hádáte správně - je to proslavený Macbeth. Pro ty, kdo neví oč v díle běží, pouze v krátkosti: Král Macbeth usedl na trůn po svém předchůdci, králi Duncanovi (vládl 1034-1040) a to tak, že stařičkého vládce pozval do svého paláce, počkal až usne, vplížil se jako stín do jeho komnaty a ve spánku nebohého stařečka ubodal. Nakonec jej však jeho nepřátelé dostihly a v bitvě u Dunsinane mu usekli hlavu. Tolik Shaekspeare. Prosím případné znalce skotské historie, aby posečkali s mojí dekapitací a povolili mi opraviti drobné nepřesnosti v díle pana Shakespeara.
Takže jak to bylo doopravdy? Malilinko jinak, neboť nevím, dá-li se například nazvat vetchým staříkem muž ve věku 27 let. Tolik totiž králi Duncanovi tehdy bylo, což znamená, že byl ještě mladší nežli zlořečený padouch Macbeth. A že by byl tak slabomyslný a přijal pozvání na večerní mejdan od svého úhlavního nepřítele k němu na hrad - o tom lze velmi pochybovat. Ve skutečnosti se totiž tito dva mladí junáci utkali v roce 1040 v bitvě, kde v souboji August Macbeth krále Duncana zabil a logicky usedl na shodou okolností právě uprázdněný trůn. O několik let později (v roce 1057) byl sice v bitvě u Dunsinane poražen pozdějším králem Malcolmem Canmorem (vládl 1057-1093), ale dle jedné (a to velmi rozšířené) verze nebyl zabit na bojišti, nýbrž zemřel až o tři roky později ve vyhnanství, tj. v roce 1060. Mimochodem - podle legend Malcolm Canmore uspořádal první Highland Games (skotské hry) , které se tehdy konaly v Braemaru. Tolik historická fakta. I když přiznejme si, že Shakespearova varianta je mnohem barevnější a morálně poučnější.
A když už jsme u opravování všeobecně zažitých omylů, posuňme se o více jak dvě stě let dále. Většina z Vás zajisté chodí do kina a mnozí tudíž viděli film, jehož tvůrci si v roce 1996 přišli s dvoukolákem pro Oscary - ceny americké filmové akademie - film Braveheart neboli Statečné srdce. Krásná spektakulární podívaná. ALE - historicky a reáliemi naprosto nesmyslná. Co však taky čekat, když jedno z nejslavnějších období skotských dějin natáčeli Američané, hlavního hrdinu hrál Australan a většinou se natáčelo v Irsku.
O co vlastně šlo. V roce 1286 se pádem z koně zabíjí skotský král Alexandr III. a zanechává po sobě pouze nedospělého následníka, respektive následnici, kterou je jeho tříletá vnučka Margareta, v dějinách známá též jako Panna norská (The Maid of Norway), která žije u svého otce Erika II., norského krále. Je poslána zpět do Skotska ujmout se dědictví, ale cestou (26. září 1290) umírá (že by náhoda), aniž by nohou vkročila na skotské území. Její osobou vymírá druhá dynastie skotských panovníků, dynastie Dunkeldů, která Skotsku vládla od roku 1043. Na trůn vznáší nárok ne jeden či dva, ale rovnou patnáct zájemců, z nichž nejsilnější jsou zástupci rodů Balliol a Bruce, které svůj původ odvozují od krále Davida I. (vládl 1124-1153) - rod Balliol od nejstarí dcery Krále Davida I. Margarety a rod Bruce od druhé dcery krále Davida I. Isabely. Občanská válka je na spadnutí. A tehdy udělali Skoti tu největší chybu. Obrátili se se žádostí o vyřešení nástupnického problému na nám již známého anglického krále Eduarda I. (nepřipomíná Vám to náhodou až nápadně české dějiny). Jednotlivé rody se předháněly v nabídkách ústupků a peněz, což se zřejmě anglickému králi líbilo. Po dvou letech bezvládí (1290-1292), kdy Skotsko nemá žádného krále, stanoví anglický král Eduard I. 6. listopad 1292 jako den začátku volby nového skotského panovníka. Po jedenáctidenním rokování je skotským králem zvolen čtyřiceti tři let starý John Balliol. Na den svatého Ondřeje roku 1292 je v opatství Scone slavnostně korunován skotským králem na "kameni osudu" (Stone of Destiny) (poslední skotský panovník, který byl korunován na "kameni osudu" ve Scone). Skotsko má opět krále.
Nenastává však klid. Zhrzení uchazeči neakceptují nového krále. Navíc se nestává ani poslušnou figurkou v rukou panovačného anglického krále, jemuž před volbou slíbil lenní poslušnost. Ba právě naopak, vede samostatnou a nezávislou politiku. Rozkol vrcholí v roce 1295, kdy se odmítá podílet na válce Anglie proti Francii a naopak uzavírá s francouzským králem Filipem IV. jeden z nejstarších a nejdéle trvajících obranných paktů v dějinách známý jako Staré spojenectví (Auld Alliance). To se králi Eduardovi hodí. Konečně má důvod, proč obsadit Skotsko a, stejně jako několik let před tím Wales, jej připojit k Anglii. Vysílá do Skotska trestnou vojenskou výpravu. V následných bitvách u Berwicku a Dunbaru je anglickou armádou třiceti tisíc pěšáků a pěti tisíc rytířů zabito tisíce Skotů, včetně civilistů. John Balliol je sesazen (v ponižující ceremonii jsou mu odebrány symboly královské moci), zajat a dopraven do Londýna do Toweru, kde je vězněn až do roku 1299, kdy je propuštěn a zbytek svého života (zemřel roku 1313) tráví ve vyhnanství na svých statcích ve Francii. Eduard I. Skotsko anektuje a odváží symbol skotské státnosti - kámen osudu (Stone of Destiny). Skotsko na tom nebylo nikdy hůř.
A tehdy se z neznáma vynořuje hrdina bez bázně a hany - William Wallace. Hoch z rodiny, jež ve skotské hierarchii zdaleka nepatřila k nejpřednějším. Narodil se v Elerslie pravděpodobně roku 1272 (některé prameny uvádějí datum narození mezi lety 1270-1276) jako druhý ze tří synů Sira Malcolma Wallace, nižšího skotského šlechtice. Otec umírá roku 1291 během občanské války na bitevním poli u Loudoun Hill v Irvine, kde bojuje na straně rodu Bruce. Kariéra Williama Wallace jako bojovníka proti Angličanům začíná v prosinci 1291 na hradě Dundee. A, ač je to k nevíře, začíná kvůli oblečení (a potom, že jen nejmladší generace se kastuje podle šatu). Velitelem hradu je anglický veterán Selby, jehož syn je jen o trochu starší než Wallace. Selby junior při procházce narazí se svými kumpány na osamoceného Wallace, který jej zaujme svojí dominantní postavou - měřil více jak dva metry, což byl na tehdejší dobu skutečný obr - a výrazným zeleným pláštěm. Skupina Wallace obstoupí a mladý Selby jej začne provokovat. Horkokrevný Wallace zareaguje okamžitě: Selbyho chytne pod krkem a probodne. Nežli se jeho kumpáni vzpamatují, jsou buď mrtví nebo zranění a Wallace mizí v davu lidí. Prchá a útočiště nalézá u svého strýce Sira Richarda Wallace v Riccartonu. Po čase se zdá, že rozruch kolem Selbyho smrti utichl. William žije se svým strýcem, který jej učí zacházet se zbraněmi, a nic nenasvědčuje tomu, že by měla nastat změna. A tak maldý Wallace, který se u strýce nudí, občas vyráží na ryby. Zde se jednoho dubnového dne setkává i s anglickou vojenskou hlídkou. Posledních pět vojáků zaujme Williamův úlovek a rozhodnou se mu jej zabavit. Nejdříve se vše vyvíjí přátelsky. William navrhuje, ať si vezmou polovinu úlovku a druhou polovinu a nechají pro něj a jeho starého strýce. Vojáci se však začínají chovat urážlivě a jeden z nich dokonce na Wallace vytáhne meč. Ten mu jej rybářským prutem vyráží z ruky a sráží jej k zemi. Poté sbírá vyražený meč a šarvátka začíná. Výsledek je katastrofický. Všech pět vojáků je mrtvých. Pro Wallace již není cesty zpět. Je mu 20 let a je (podle dnešní právní terminologie) mnohanásobným vrahem.
Začíná jeho soukromé povstání proti anglické nadvládě. Svým zápalem a vytrvalostí strhává na svoji stranu další nespokojence a mění tak soukromé povstání na celonárodní. Partyzánskou válkou deptá anglickou armádu ve Skotsku. Dlouho se vyhýbá přímému střetu, vědom si nedostatečné připravenosti svého vojska. A tak ke střetu dochází až 11. září 1297, kdy se v památné bitvě poblíž města Stirlingu setkává armáda otrhaných psanců s dobře organizovanou armádou Angličanů.
Výsledek bitvy se zpočátku zdá být více než jasný. Proti dobře vyzbrojené a vavříny ověnčené anglické těžké jízdě stojí chabě ozbrojení a otrhaní zloději krav. A tak se Angličané, přesvědčeni o svém vítězství, dopouštějí kardinální taktické chyby. V cestě jim totiž stojí starý dřevěný most přes řeku Forth, který umožňuje pouze omezený pohyb. Jízda tudíž musí zpomalit, postupně a opatrně přes most přejet a teprve poté se znovu seřadit a rozvinout do bojové formace. A s tím Skoti ve své taktice počítají. Stojí připraveni na kopci nad řekou a čekají. Angličané se dávají na pochod. Když půlka rytířstva překročí úzký most, Skoti vyrážejí. Angličané jsou ve velmi nepříjemné situaci. Polovina vojska na jedné straně řeky, druhá polovina na straně druhé. Ale to již nepřipravené Angličany napadají skotští pěšáci. Sotva to část vojska, která ještě řeku nepřekročila, spatří, otáčí koně a zbaběle prchá z bojiště. Začínají jatka. Ale nikoliv taková, jaká si Angličané představovali. Skoti svými meči a sekerami srážejí anglické těžkooděnce z koní. Mnozí z těch, jimž se poštěstí uniknout mstivým skotským mečům a sekerám, umírají v rozbahněné řece. Anglická armáda, chlouba evropského rytířstva, je poražena. Nadšení skotští šlechtici pasují Williama Wallace na rytíře a udělují mu titul Ochránce trůnu.
Avšak, jak praví známé přísloví: První vyhrání, z kapsy vyhání. Rozzuřený anglický král se sám ujímá velení armády a vyráží do Skotska odčinit porážku. A tak již necelý rok poté, v roce 1298 se Skoti a Angličané opět setkávají, tentokráte u Falkirku. Zde dvaceti tisícová anglická armáda poráží na hlavu armádu 12.000 skotských válečníků. Wallace se vzdává titulu "Ochránce trůnu" a odchází na diplomatickou misi do Francie a Říma. Skotsko uzavírá s Anglií potupný mír. Když se roku 1302 Wallace vrací zpět, aby pokračoval ve svém boji proti Angličanům, zjišťuje, že nemá skoro žádné přátele, kteří by mu pomohli v boji s nepřítelem. Vede tedy soukromou partyzánskou válku, ale v srpnu roku 1305 je zrazen a poblíž Glasgow zajat, uvězněn a v Londýně krutě popraven. Sama poprava stojí za zmínku. Nejdříve je tento obr přivázán za nohy hlavou dolů ke kůlu, který kůň táhne cca 3 km na popraviště. Wallace to přežije. Poté je pověšen, ale než se může udusit, je odříznut. Opět to přežije. Poté je mu rozpáráno břicho a vyjmuty vnitřnosti a srdce. To již nepřežije. Ale exekuce pokračuje. Je mu odseknuta hlava, která po dlouhá léta zdobí věž londýnského mostu, jeho tělo je rozčtvrceno a každý kus je pro výstrahu poslán do jiné části království.
Přestože William Wallace svůj boj prohrál, zažehl požár, který se po mnoha letech opět silně rozhořel a anglickou nadvládu nad Skotskem spálil 24. června 1314 v bitvě u Bannockburnu, kde skotská armáda v počtu pouhých 8.000 mužů pod vedením budoucího krále Roberta I. Bruce na hlavu poráží třiceti tisícovou armádu krále Eduarda II. (jednalo se o největší porážku Anglie ve středověku). A tehdy se začala psát nová historie nezávislosti Skotska. Tolik tedy historická fakta.
A nyní opravy filmových omylů.
Tak zaprvé: Fikce: Film začíná oběšením skotských šlechticů v roce 1276, kteří se sešli, aby vybrali nového krále. A tímto dle filmu začíná válka proti Anglii. Skutečnost: V roce 1276 zbývalo skotskému králi Alexandru III. jeątě deset let života. Navíc s Anglíí vládl již více jak 60 let mír, který vydržel ještě několik let po Alexandrově smrti.
Za druhé: Fikce: Všichni Skoti nosili kilt (skotskou sukni). Skutečnost: Nenosili. V tehdejší době oděv jak šlechticů, tak i poddaných byl prakticky totožný s oděvem nošeným v Anglii či jinde v Evropě (stačí například porovnat portréty současníků - anglického krále Jindřicha VIII. a skotského krále Jakuba V. - a člověka napadá, zda nešili u stejného krejčího). První zmínky o kiltu mimochodem pocházejí až téměř o 300 let později (z období okolo roku 1570).
Za třetí: Fikce: Krásná Isabela, princezna z Walesu, se kterou měl filmový William Wallace milostný románek. Skutečnost: Isabela, princezna z Walesu je, stejně jako William Wallace, skutečnou historickou postavou. Bohužel, s Williamem Wallacem milostný románek měla asi těžko (pokud nebyl pedofil a nebojoval proti Angličanům ve Francii), neboť v době povstání proti Angličanům jí bylo 9 let a žila spokojeně se svými rodiči ve Francii. Mimochodem Eduarda II. si vzala v roce 1307, tj. dva roky po smrti Williama Wallace.
Za čtvrté: Fikce: Použití dlouhých kopí ke srážení z koní. Skutečnost: Faktem je to, že první skutečné masové nasazení kopíníků bylo až v roce 1302, kdy u Courtrai vlámští kopiníci zmasakrovali výkvět francouzského rytířstva.
Za páté: Fikce: Robert Bruce senior, otec budoucího skotského krále Roberta I. Bruce zemřel na malomocenství těsně po popravě Williama Wallace. Skutečnost: Robert Bruce senior malomocenstvím skutečně netrpěl (na to pravděpodobně zemřel roku 1329 jeho syn, král Robert I. Bruce) a zemřel rok před zajetím a popravou Williama Wallace, roku 1304.
Konec první části přednášky: Václav Rout "Stručné dějiny Skotska"
Prvními historicky zaznamenanými obyvateli území dnešního Skotska byli Piktové (nepočítáme-li pár jeskynních jedinců, kteří toto území obývali již dříve a pro něž se na základě archeologických nálezů vžil název "lid zvoncovitých pohárů). O Piktech víme pouze to, že do Skotska přišli někdy kolem roku 500 př. n. l., možná patřili ke keltským populaci a za svoje jméno (jak si sami říkali s jistotou nevíme) vděčí Římanům. Proč je však takto pojmenovali - to vskutku nevíme. Jediné, co snad můžeme říci s jistotou je to, že výraz "pikt" pravděpodobně pochází z latinského výrazu "pictus", ale to je tak asi jediné, v čem se historici shodnou. A tak zatímco jeden učenec do Vás bude tlačit názor, že Piktové dostali svoje pojmenování podle toho, že si celé tělo tetovali, druhý se mu vysměje s názorem, že jelikož neuměli psát, zůstali po nich kameny s vyrytými obrázky - proto Pictus - neboli malující lidé (což je mimochodem naprostá hovadina, protože po nich zbylo proslavené písmo "ogham"). Nejrozšířenější teorií je pak ta, kterou zná snad každé dítě: Piktové, neboli malovaní lidé se jmenovali proto, že se před bitvou vysvlékli do naha a tělo si nabarvili namodro (mimochodem, takového chytráka bych vyvezl velmi rád na Vysočinu a vysvlékl - ani by se nemusel malovat, sám od sebe by během chvilky zmodral zimou). Ale dosti bolo Piktů. Přejděmež ke Skotům.
Ale zpět ke království Dalriada. Společenský systém skotského království Dalriada kopíroval systém irský, který rozeznával tři královské hodnosti. Na vrcholu stojí "rí ruirech" (král králů, neboli král celé země), pod nímž jsou ještě dvě kategorie vůdců neboli králů: "ruirí" - vyšší král, který vládl několika rodům (královstvím) a "rí" - král, který vládl jednomu rodu (království). Skotská Dalriada byla již od počátku 6. století rozdělena do tří samostatných rodů, z nichž každý tvořil vlastní království:
Cenél Óengusa (rod Óengus) obýval území Islay;
Cenél Loairn (rod Loarn) obýval území Colonsay;
Cenél nGabráin (rod Gabran) obýval území Kintyre, Cowal, Arran a Bute a současně jeho vládce byl i "rí ruirech" - panovníkem Skotů.
Uběhli desítky, ba stovky let, vystřídali se desítky vládců, Piktové a Skoti žili v symbióze, občas si spolu zabojovali proti Angličanům či sami proti sobě (to proto, aby nevyšli ze cviku) a nic nenasvědčovalo tomu, že by měly nastat změny. Ale nastaly. Koncem 8. století ze severu Evropy přibyli Vikingové. A že nepřišli na sklenku whisky, bylo brzy více než jasné. Jako vedlejšák k dobývání Evropy si totiž vybrali plenění a osídlování severního a východního pobřeží Skotska (a nejen Skotska). Během nájezdů se jim podařilo postupně pobít všechny krále Piktů. "Účel světí prostředky," si dávno před Macchiavellim řekl král Skotů, Kenneth MacAlpin a roku 843 vyrazil proti Piktům. Osudná bitva, v níž proti Skotům stála obrovská přesila Piktů, se pro něj zpočátku nevyvíjela příznivě. Zdálo se, že ke skotskému králi se štěstí otočilo zády, a hrozilo, že přesila Piktů Skoty smete z povrchu zemského. Nebyl by to ale vychytralý Skot, aby si nenašel způsob, jak situaci obrátit ve svůj prospěch. Jednoho ze svých nejbližších spolubojovníků převlékl za anděla a poslal jej před první linie. Tam pak dotyčný bravurně sehrál roli anděla a užaslé vojáky ubezpečoval o boží podpoře a konečném vítězství. A slova falešného anděla se neminula účinkem. Ideologicky nadopovaní Skoti smetli Pikty jedním prudkým protiútokem a Kenneth MacAlpin se tak stal prvním skutečným králem Skotska. Kroky, které následovaly, však všechny ohromily a lze je bezesporu nazvat geniálním politickým tahem. Kenneth MacAlpin nedal, jak se na tehdejší poměry slušelo, poražené povraždit, ale nabídl, aby uznali jeho suverenitu a stali se jeho poddanými, za což mu byli dozajista nesmírně vděčni. A tak svojí chytrostí a velkorysostí spojil roku 843 Kenneth MacAlpin Skoty a Pikty (kteří se sami - kdo ví, zda z vděčnosti, či z donucení - začali také nazývat Skoty) a udělal tak první krok vedoucí ke vzniku jednotného Skotska, procesu který lze považovat v první fázi za ukončený teprve rokem 1018, kdy byli v bitvě u Carhamu severní Angličané (Northumbrian) vedeni hrabětem Uchtredem krvavě poraženi králem Malcolmem II., jenž tímto vítězstvím ustanovil řeku Tweed jižní hranicí země a stal se tak prvním skutečným vládcem země zvané Skotsko.
A když už jsme u opravování všeobecně zažitých omylů, posuňme se o více jak dvě stě let dále. Většina z Vás zajisté chodí do kina a mnozí tudíž viděli film, jehož tvůrci si v roce 1996 přišli s dvoukolákem pro Oscary - ceny americké filmové akademie - film Braveheart neboli Statečné srdce. Krásná spektakulární podívaná. ALE - historicky a reáliemi naprosto nesmyslná. Co však taky čekat, když jedno z nejslavnějších období skotských dějin natáčeli Američané, hlavního hrdinu hrál Australan a většinou se natáčelo v Irsku.
